ROZKLAD HEGLOVSTVÍ. V poměrně krátkém časovém rozpětí čtyřiceti padesáti let v údobí, vymezeném Velikou francouzskou revolucí, napoleonskými válkami a patnácti lety metternichovské, carské a junkerské reakce mezi Napoleonovým pádem a Francouzskou revolucí červencovou, v době své nejhlubší roztříštěnosti a bezradnosti, prošlo Německo vrcholem své filosofické tvořivosti, jejíž síla a rozmach se v dějinách evropského myšlení dá srovnat jedině s rozvojem řecké filosofie za časů Sokrata až po Aristotela. V té době žil v Německu Kant, Hegel, Schelling, Fichte, Schopenhauer, Schleiermacher. Jenská univerzita, v níž se soustředili vedoucí duchové tehdejšího filosofujícího Německa, leží těsně vedle Výmaru, sídla Goethova, což neuvádím pro nic za nic, vždyť ona doba německého duchovního rozkvětu se vyznačovala úzkou spoluprací a vzájemným ovlivňováním umění a filosofie, společenstvím nejvyššího kulturního úsilí, jehož vrcholnou syntézou je životní dílo Beethovenovo. Filosofickou základnou této romantické epochy objektivního idealismu německé filosofie byla myšlenková práce Kantova, jejím inspiračním zdrojem studium filosofického starověku a renesance, jejím svorníkem všeobsažný systém Hegelův, v kterém německý romantismus dosáhl svého největšího úspěchu, ale v němž se už také objevují stopy odkvětu, urychleného tím, že filosofie zmoudřele vstoupila do služeb státního absolutismu, a tím nadobro pozbyla kouzla v očích mladé generace.

1830, rok červencové revoluce, těsně před Hegelovou smrtí byl rokem konce této klasické periody německého filosofování. Pytel velkých mužů, který se roztrhl před několika desítkami let, byl vysypaný, vybledla a vyprchala hesla útěku do dávné minulosti od všední střízlivosti přítomných chvil, byli mrtvi představitelé novohumanistického idealismu, především Goethe, Schiller, Herder a Vilém Humboldt, kteří usilovali o zpevnění a vykrystalizování osobnosti harmonickým vyvážením jejích mravních a tvůrčích sil, a připravovala se doba nová, realistická, charakterizovaná úsilím o zmnožení hmotného dobra a o rozvoj průmyslu a živností. Tón této nové náladě udávala Francie, a jejími mluvčími byli Heine, jediný veliký básník, který v Německu zbyl, a novinář Ludwig Borne, který se s prudkým temperamentem snažil vzbudit sympatii svých krajanů k liberálním hlediskům západoevropským.

Náraz červencové revoluce francouzské byl v Německu provázen pronikavými změnami hospodářskými, z nichž nejdůležitější je ustavení německé celní unie, která objala německé státy o celkovém počtu 28 milionů lidí a stala se nejvýznamnějším celním sdružením středoevropským. Teprve nyní mohl obchodník a zakladatel akciových společností, jako byl porýnský kupec David Hansemann, vstoupit do činné politiky a stát se tlumočníkem názorů a tužeb své třídy. Zakládají se polytechniky, odborné a obchodní školy. Zdokonaluje se doprava, rozvíjí se průmysl a obchod, stoupá zájem o přírodní vědy, najmě o chemii. V Berlíně působil v té době Alexander von Humboldt, poslední polyhistor evropský, spolu s významným anatomem a fyziologem Johannem Miillerem, který vybudoval novou fyziologii na základně přísně fyzikálně materialistické, a Christianem Gottfriedem Ehrenbergem, jedním ze zakladatelů studia drobnohledných organismů. Nálady příznivé romantickému snění se obrátily v pravý opak, v zběsilost exaktnosti, praktičnosti, vědeckosti – minula doba objektivního idealismu a nastala perioda strohého materialismu.

A tak sotva dobrý Hegel zavřel oči, roztrhla se jeho škola na dvě půle, podle politického mravu zvané levicí a pravicí. Pravičáci, starohegeliáni, byli učení katedroví filosofové, kteří se snažili smířit hegeliánství s křesťanským pojetím osobního Boha – nazývali toto pojetí spekulativním teismem; jejich úspěch byl nevalný. Zato levičáci se měli k světu čile. Navázali styky s představiteli přírodních věd, stojících v opozici proti vší filosofii idealistické a zahájili společně s nimi tažení proti teologii, absolutismu, byrokratismu, hlásajíce zprvu naturalismus, později materialismus; zájmy protináboženské stály u nich u všech v popředí, neboť církve byly hlavní oporou starých řádů. Téhož roku, kdy v Německu byla položena první železnice, vyšla revoluční nábožensko-kritická kniha Život Ježíšův (Das Leben Jezu) oo otce materialismu Davida Strausse (1808-1874), popírající historickou věrohodnost evangelií. Křesťanství pro něho je pouze ,jevem", stadiem lidského vývoje; bylo umožněno pouze podvodem se zmrtvýchvstáním Kristovým, „světovým humbukem", bez něhož by se apoštolové byli rozletěli jako hromada spadlého listí. Církev splnila svůj úkol a přežila se; teď už stačí stát, věda, umění. Ve své Staré a nové víře (Der alte und der neue Glaube) probírá čtyři otázky: l. Jsme ještě křesťané? 2. Máme ještě náboženství? 3. Jak pochopíme svět? 4. Jak si uspořádáme život? – Na prvou otázku odpovídá záporně. Na druhou otázku říká: ano, máme náboženství – panteismus. Svět pochopíme, odpovídá na třetí otázku, přírodovědeckými, tedy empiricky induktivními metodami vědními, přírodní vědy nám dopomohou i k řešení otázky čtvrté. – Jiný levičák byl Bruno Bauer (1809-1882), bojovník za emancipaci židů a za odluku církve od státu, kritik Písma a útočný ateista. – Skvrnou mezi těmi mladými bouřliváky byl Max Stirner (1806-1856), filosof-řezník, zastánce čirého egoismu, podle něhož mravní zásady, zájmy rodiny, vlasti a lidstva jsou výmysly „nových kněžourů", kteří místo mrtvého Boha křesťanského dosadili tzv. blaho obecné. „Co je mi do obecného blaha? Obecné blaho samo o sobě není mým blahem, nýbrž pouze největší mírou sebezapření. Obecné blaho, to může jásat, kdežto já musím kušovat." (Citováno z Fr. Krejčího Filosofie posledních let před válkou.) – Dalším představitelem nového hegeliánství je zakladatel moderního antropologismu Ludvík Feuerbach (1804-1872). Najeho učení se musíme podívat podrobněji.

Bylo už poznamenáno, že mladí heglovci se především zajímali o problémy náboženské; i Feuerbach se ve svých hlavních spisech Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství (Vorlesungen iiber das Wesen der Religion) a Theogonie pokusilo široce založenou psychologii náboženství. Náboženství podle něho vzniká rozvojem lidského egoismu; člověk fantazií přenáší své touhy v nekonečno a vytváří tak pojem Boha. Bůh je zjevené nitro lidské. Člověk miluje a považuje lásku za něco hodnotného; proto Bůh je láska; utrpení považuje za něco hodnotného, a proto Bůh trpí; dobrotu a rozum považuje za něco hodnotného, a proto Bůhje bytost dobrotivá a rozumná; a konečně svou existenci považuje za něco hodnotného, a proto Bůh existuje. Když člověk takto přikrášlil Boha svými nejlepšími vlastnostmi, zveliči v je donekonečna, ucítil tíhu své vlastní hříšnosti, malosti, konečnosti, své prázdnoty a nedokonalosti. Tento rozpor se pociťuje nejbolestněji v křesťanství, jež pojímajíc Boha jako bytost čistě duchovní, vytvořilo nepřekonatelnou protivu ducha a těla, světa nadsmyslového a smyslového, nadobro se odvrátilo nejen od záporných, nýbrž i od kladných stránek tohoto světa a podvázalo rozvoj všech věd mimo teologii. Náboženství se stalo nepřítelem kultury a člověka, a tak se stalo nutným, aby filosofie převzala úkoly teologie a aby z Boha nadsvětského, nelidského, nevěcného udělala člověka, najmě člověka smyslového, skutečného, tedy nutně také politického a sociálního. Takto se jediným a nejvyšším předmětem filosofie stane člověk; filosofie splyne s antropologií a fyziologií v univerzální vědu. Zrušíme-li náboženství, nepomine žádná z jeho hodnot; odpadne pouze promítání lidských vlastností do prostorů nebeských. Nové náboženství humanity bude založeno na mravnosti; idea etická bude jedinou pozitivní ideou náboženství. Ideál člověka vidí Feuerbach v státu, v obci (Gemeinschaft – odtud Feuerbachův výraz Gemeinmensch, člověk obcový), v níž by se harmonicky spojil jeho egoismus s altruismem nebo, jak Feuerbach říká, s komunismem. Komunismus je mu opakem egoismu. Obě tyto stránky lidské povahy považuje za potřebné, nerozlučné, vzájemně se doplňující; bez egoismu nemáš hlavy, bez komunismu nemáš srdce. Člověk sám o sobě nic nezmůže; má-li se zrodit idea nebo nový člověk hmotný, je k tomu třeba lidí dvou. Člověk osamělý není nic víc než člověk; dva lidé, já a ty, ego a alter ego jsou základní buňkou společnosti, kritériem pravdy a všeobecnosti – Bohem. Společnost lidská má zůstat náboženskou, ale jejím náboženstvím se má stát politika, humanismus. Se zbožštěním člověka souvisí Feuerbachovo ponětí pravdy: kdo dočte až sem, může bezpečně uhodnout, že Feuerbach se nemohl- a ani nechtěl – vyhnout staré známé Protagorově formuli „člověk je měřítkem všech věcí" Pravdivé je to, co člověk pravdivým shledává, přesněji řečeno co poznává svými smysly. Smyslové počitky mají pro Feuerbacha význam metafyzický, což znamená: nejsou to pouhé fyziologické pochody v člověku, nýbrž důkazy pravdivosti a jsoucnosti věcí. V počitcích jsou skryty nejvyšší a nejhlubší pravdy. Tak např. láska je jediný pravý ontologický důkaz jsoucnosti věci, ležící mimo mou hlavu – kromě lásky a počitku všeobecně není žádného jiného důkazu bytí. Jedině ta věc jest, jejíž bytí mi způsobuje radost a jejíž nebytí mi působí bolest. V lásce vidí Feuerbach lék proti upřílišněnému subjektivismu idealistickému. „Je lépe obejmout láskou předmět sebenicotnější, nedůstojnější, než se uzavírat bez lásky ve vlastním já." „Necítíme toliko kameny a dřeva, maso a kosti; cítíme také pocity, když stiskáme ruce nebo ústa cítící bytosti. Ušima neslyšíme jen šumění vody nebo ševelení listů, nýbrž také oduševnělý hlas lásky a moudrosti; očima nevidíme jen barvy a zrcadlení, nýbrž hledíme též na pohled člověkův. Ne tedy pouze vnějškové, nýbrž i vniterné, ne pouze maso, nýbrž i duch, ne toliko věc, nýbrž i Já je předmětem smyslů. Všechno tedy je smyslově poznatelné – ne-li přímo, tedy nepřímo, ne-li nízkými, surovými, tedy zušlechtěnými smysly, ne-li očima anatoma a fyzika, tedy očima filosofa." Smysly tedy poznají všechno; ale ovšem smyslům rozumí jen rozum. „Chceme-li vývodům smyslů rozumět, musíme je spojit. Číst evangelium smyslů v souvislosti, toť myslit."

Karel Marx a jeho přítel a spolupracovník Friedrich Engels patří také k hegeliánské levici; jejich význam však daleko přerůstá význam této skupiny, a proto o nich promluvím podrobněji ve zvláštním hesle.


[BACK]